...ať naše duše jsou jak voňavé zahrady

V poslední době na mě - z mnoha světových stran v nepravidelných časových intervalech a s nepravidelnou intenzitou -  útočí pocit, že jsem stará a zbytečná. Že život plyne rychleji než rozbouřená Bečva. Když se podívám na fotky z doby, kdy mi bylo pět let, nemůžu za nic na zemi a na nebi pochopit, jak je možné, že to nebylo včera, ale před 16-ti roky. Kde je všechen ten čas? (Kam se dává?) Taky se pořád hodně hledám, co se týče mého místa v životě. (Ano, to každý druhý v mém věku. To ovšem nevyvrací individuální potřebu tyto pocity ventilovat.) A to dost. Pořád nějak nenacházím to pravé ořechové. Jako bych byla plodem nějakého stromu a nevěděla jakého. Občas mě pocit zbytečnosti a nicoty po okraj naplňuje. Můj myšlenkový pochod je pofidérní víc než kdy jindy...nevím, JAK se nasměřovat k něčemu naplňujícímu, tím pádem, jsem jak prázdná formička a z toho pro mě plyne, že jsem zbytečná. Na druhou stranu, k mému štěstí byla stvořena velká řada lidí a věcí, které mi pomáhají to prázdno ve mě velmi kvalitně vyplňovat. Jen prostě stále neslyším, nevidím, necítím, nechutnám....takové: TO JE ONO! kdy kápnu na něco, v čem najdu ten konkrétní důvod, proč tady jsem.

Ta zlatá žíla

pro kterou jsem

byla

budo..vána.

Tož také věci mě prostě napadajó.

A pak si zajdu ke zpovědi.

A při mši sv. ve Snežence se zpívá

A ten náš svět, Bože, chraň. Drž nad ním svou mocnou dlaň, i nade mnou, který v něm, chci zůstat tvým dítětem. (slzydoočívhánějící pasáž)

A čistá studánka.

A venku mě obejme ten jarní večer.

A strávím ho rozhovorem s úžasnými lidmi.

A uvědomím si (zas a znovu), že jsem Božím dítětem. Bůh si mě stvořil, protože mě tu chtěl. A pokud s ním budu v kontaktu, tak mi dá časem vědět proč. (Následuje řada filosoficko-teologických úvah, které se mi teď a tady prostě nehodí:) )

A tak, přestože v tomto okamžiku nevím a neznám konkrétní poslání a naplnění svého bytí, můžu být šťastná, protože s aktivním vědomím toho, že On je ten Nejvyšší Smysl všeho, stačí, že On ví:)